Potter vs. Malfoy - Ďábelský plán pana D.M.

Dracovi problesklo hlavou, že ten nápad vyhýbat se Potterovi nevychází zrovna podle plánu.
„Ale, ale… Potter si vyšel na procházku?“ zeptal se jízlivě.
Harry se zatvářil jako by právě potkal hejno oslizlých tlustočervů.
„Do toho ti nic není, Malfoyi,“ odsekl.
„Vážně?“ protáhl Draco líně.
Potter se nervózně ošil a zatvářil se netrpělivě.
„Já jen, že jsem prefekt. P-R-E-F-E-K-T, Pottere. Nevím, jestli to tomu tvému slepičímu mozečku dochází, ale prefekti mají za úkol dohlížet na dodržování předpisů. Jako třeba… Studenti se v noci nemají sami potulovat po chodbách a tak. Z toho je myslím jasné, že mi do toho něco JE.“
Harry se už evidentně začal vzpamatovávat z leknutí, že uprostřed noci z ničeho nic narazil na svého úhlavního nepřítele. Zatvářil se napůl pobaveně a napůl otráveně.
„Víš, Malfoyi, nechci ti tady to moralistický kázání nějak přerušovat, ale zrovna spěchám a ty mi jaksi… stojíš v cestě.“
Draco se uraženě nafouknul. Už už měl na jazyku nějakou ze svých výhrůžných hlášek typu: „Tak za tohle zaplatíš, Pottere.“ Na poslední chvíli se ale zarazil. Hůlka. Sakra, sakra, sakra! V duchu se opět proklínal za vlastní zabedněnost.
Potter postoupil blíž k němu a zasvítil mu hůlkou přímo do obličeje. Draco podrážděně zamrkal.
„Ale, ale… Copak se stalo, Malfoyi?“
„Eehh?“ reagoval Draco inteligentně.
S Potterovou tváří tak blízko se přemýšlení ukázalo jako značně komplikovaná aktivita.
„No, teče ti červená,“ řekl Harry trochu zaskočen aristokratovým nechápavým výrazem.
Draco se konečně vzpamatoval.
Vážně postřeh, bravo! Ten chlapec je opravdu vnímavý…
„Neříkej, vážně?“ pravil ironicky blonďák.
„Rád bych si tu s tebou povídal, Draco,“ zapitvořil se Potter, „ale tak trochu chvátám, takže když dovolíš…“
Odstrčil Malfoye ke zdi a vydal se dál směrem kamsi za umývárny.

„To ti nedaruju, Pottere,“ zavrčel zmijozelský princ nerudně.
Ať si je přitažlivý, jak chce, tohle si tedy dovolovat nebude.
Draco se spěšným krokem vydal do zmijozelských ložnic pro hůlku. Musel být opatrný, aby nikoho nevzbudil. Vzal si i přehoz na křeslo; potřeboval ho totiž pro uskutečnění svého ďábelského plánu. Pak s potměšilými jiskřičkami v očích zamířil do opačné části hradu.
„Dračí krev,“ zamumlal před portrétem Buclaté dámy.
„Nevíš, že studenti nesmí v noci opouštět ložnice? Zdá se, že to tu už nikdo nerespektuje,“ zamžoural portrét ospale.
„Pardon,“ zašvitořil vysokým hláskem Draco a stáhl si přehoz víc do obličeje.
„Ta dnešní mládež,“ zahudrovala ještě jednou a pak otevřela průchod do nebelvírské společenské místnosti.
Nemůžu uvěřit, že tohle dělám. Malfoy se obezřetně plížil tichem nebelvírské věže, směrem ke chlapeckým ložnicím.
Škoda, že neuvidí jeho výraz, až mu zničehonic začne hořet… Ehmm. No, ale nepředbíhejme.
Skoro neslyšně docupital až ke dveřím, otevřel a vklouzl dovnitř. Vytáhl hůlku zpod pyžama a tiše si odkašlal. Zamířil na Potterovu postel a pomalu se nadechoval k zaklínadlu, když vtom se něco zlehka dotklo jeho zad.
„Huááááááááááá!“ vyjekl čísi hlas.
„Panebože,“ zařval Draco vyděšeně a vyskočil asi půl metru nad zem.
Potter na něj překvapeně zíral doširoka otevřenýma očima, celý zkoprnělý leknutím. Dobře mu tak, nemá se tu potmě co plížit.
„Co se děje?“ ozvalo se trojhlasně.
Longbottom, Weasley, Finnigan – blesklo Dracovi hlavou. Než ovšem stačil jakkoli zareagovat, Harry ho srazil do postele, přetáhl přes něj přikrývku a pokusil se ho zamaskovat polštářem.
„Nic, v pohodě… Já, já jsem… zakopnul,“ zakoktal Harry.
„Bože, to je ale tupec,“ pomyslel by si jistě Malfoy, kdyby se tedy zrovna nedusil s hlavou zabořenou hluboko do vlněné matrace.
„To nemůžeš dávat pozor?“ zahudral otráveně Ron, obrátil se na druhý bok a znovu usnul. Další dva chlapci ho po chvíli následovali.
„Co tu sakra děláš?“ zavrčel Potter nenávistně.
„Fíííííííííííííííííí,“ zmijozelský princ nárazově vyrovnával kyslíkový deficit z posledních pěti minut.
„Ehmmm, no… já… jsem si spletl ložnici,“ vyhrnul první věc, která mu přišla na mysl.
„Cože?“ zeptal se zaskočeně Potter. Pak se ale zamračil.
„To vykládej někomu jinýmu. Jakto, že znáš heslo?“
Draco od něj jen stěží odtrhl pohled a zamyslel se.
„Řekla mi ho ta… eh… Jak jen se… Romilda Vaneová. Spletl jsem si chlapecké a dívčí ložnice.“
Harry na něj chvíli nechápavě zíral. Pak se trochu začervenal a evidentně nevěděl, co říct. Blonďák na tom nebyl o moc líp.
„Ale u dívčích ložnic by se narovnaly schody, ne?“ nadhodil po chvíli opatrně nebelvír.
„Bože, je noc, co po mně chceš? Ve dvě ráno nebývám zrovna Einstein,“ zavrčel Malfoy.
„Ty víš, kdo to byl Einstein?“ zeptal se Harry.

Ježkovy oči, on je vážně roztomilý. S tím svým zmateným výrazem… Mmm.
Tak dost. Mysli racionálně, Draco, mysli racionálně.
„Tak já snad, abych radši šel,“ navrhl po chvíli Malfoy a jal se vstávat z postele.

Jako by to zlomilo kouzlo té, téměř přátelské konverzace.
„Jestli se tu ještě někdy objevíš, zabiju tě,“ pravil zničehonic Potter.
Draco se otočil.
„Neměj obavy, žádné příště nebude.“

Když byl už zase ve své ložnici, proklínal sám sebe za to, co za dnešní noc všechno napáchal. Hlavně, aby ten tupec někde nevykládal, že mám něco s Vaneovou. To by byla ostuda! Otec by to nepřežil…
Ale jedna myšlenka mu na mysli tanula nejčastěji. Proč ho Potter schoval? Vlastně ho chránil. Bůhví jakou podlost by mu ti jeho kamarádi provedli, kdyby věděli, že chtěl Harrymu provést nějakou levárnu…
Do rána téměř neusnul.
Není tedy divu, že druhého dne nebyl zrovna v nejrůžovější náladě.
A to ještě netušil, co ho čeká…

1. Kapitola || 3. Kapitola

Jeden a půl zlomeniny, aneb pan H.P. vrací úderĎábelský plán pana D.M.Malý začátek velkých problémů